Z matky začátečnice pokročilou, aneb první třída levou zadní.

Nástup nejstaršího potomka do první třídy je významným mezníkem, pro všechny. Po úvodních týdnech plných nervů, jsem ze sebe oklepala nervozitu z výkonů syna a školní docházku bereme s humorem. A je nám líp. 

Je pololetí a musím říct, že už si přijdu jako velmi zkušená matka školáka.

Už umím s aplikací na známky i s aplikací na obědy. Aplikaci do družiny používat nemáme, paní učitelka s ní neumí zacházet. Takže do družiny píšeme lístečky a je to fajn. Všechny aplikace musí mít navíc jiné heslo, aby se nám do ní někdo nenaboural. Nedej bože, aby neznámý hacker změnil vybrané obědy a místo řízku syn dostal u okýnka pohanku. To bych si pak toho hackera našla, řízek mu omlátila o hlavu a pohanku nasypala do očí. Při objednávání obědů si vždycky se zalíbením prohlížím jídelní lístek a říkám si, jak se ten můj kluk vyváženě stravuje. Co na tom, že přijde domů a je jak kyselina, sní na co přijde.

Taky už jsem byla na třech rodičovských schůzkách. Na tu první jsem šla ještě jako amatérka s pouhou pětistovkou. Už při vstupu jsme se všichni stali členy SRPŠ a zaplatili za to příslušný členský poplatek. Moc jsem se nepídila, co se ode mě jako od členky očekává, a lístek podepsala. Pak se ale paní učitelka ptala, kdo se stane zástupcem třídy, který bude chodit na společná setkání s vedením školy. Vzpomněla jsem si na touhu nebýt vyvolaná a tělo si vzpomnělo taky. Roky nepoužívaný pohyb se objevil nečekaně a zafungoval. Zajela jsem pod lavici a dělala, že tam nejsem. A vyšlo to, nevyvolali mě.

Na další schůzku už jsem si v bankomatu vybrala větší obnos a byla připravená na příspěvky. Nakonec jsme ale zaplatili jen několik návštěv divadel. Na oplátku jsme obdrželi pozvánku na školní výstavu v době adventu. Při druhé schůzce jsme si také prohlédli výsledky aktivity našich dětí při výtvarné výchově. Měly za úkol vystříhat a vybarvit pejsky. Hafani byli vystavení na okně, kolem kterého jsme se všichni účastníci shlukli. Šikovnější děti se na pejsky i podepsaly, což byla pro mnohé rodiče výhoda. Většina se na to ale nezmohla, a tak paní učitelka pojmenovávala jednotlivé pejsky jmény našich ratolestí. Zkušeným okem jsem poznala synův výtvor na první pohled. Pejsek měl ustřižený ocásek, uši do špičky a jeho tvary měly podobu krychle, jak syn rychle stříhal. Nikdy ho to nebavilo. Navíc byl pes jako jediný nevybarvený, ale pouze tužkou potečkovaný. Trochu napadal na přední ťapky a nebýt opřený o okno, přepadl by na bok. Pak přišla konečně řada na toto stvoření a paní učitelka mé podezření na synovo autorství potvrdila. Když jsem se pak doma syna ptala, odpověděl mi, že dělal dalmatina, a navíc ho měl nejrychleji hotového a pak si mohl povídat se sousedem. Věřila jsem mu to.

Taky jsme se dočkali od paní učitelky zdviženého prstu, že nemáme dělat za děti úkoly. Zastyděla jsem se a přemýšlela, jak mohla přijít na to, že jsem ty vlasy panence ve slabikáři na straně 8 vybarvila já. Podezřívala jsem syna, že to ve stresu vykecal, ale to jsem ho podcenila. Tajemství udržel, protože se nakonec ukázalo, že výtka byla směřována na maminku, která za syna počítá příklady. Docela jsem si oddychla.

Na pozvánku paní učitelky se ve stanovený termín naše rodina, včetně širokého příbuzenstva, vydala na výstavu do velké chodby synovy školy. Pozvánce od paní učitelky se nedalo odolat. Babičky jely s chodítky, můj táta si bral v práci dovolenou, jen tchána se nám nepodařilo přesvědčit. Chodili jsme velkou chodbou od jednoho uměleckého díla k dalšímu a já se často zastavovala a přemítala. Připadala jsem si jak na nějaké výstavě abstraktního umění a vůbec netušila, co předmět přede mnou vyjadřuje. Byla tam třeba nabarvená dřevěná prkna, která měla podle papíru, co nám dala žákyně sedmé třídy u vchodu, vyjadřovat jednotlivé světce. Dále velké množství svícnů vyrobených z hořlavých materiálů a třpytek.

Jinak byla výstava moc fajn. Nemačkali jsme se, popovídali jsme si a hlavně, byli jsme tam sami. Syn byl ale šťastný a učitelský sbor evidentně taky. Nebo si to alespoň myslím, protože všichni, co kolem nás prošli, se smáli na celé kolo a nahlas zdravili. Pokaždé, když pak jednotlivé procházející osoby zašly za roh, se nejzvědavější příslušníci naší rodiny seběhli k synovi a potichu se ho ptali, kdo to byl. Syn si občas na jméno vzpomněl, občas pouze na předmět, který pedagog vyučuje, a když už se ho ptali asi po páté, chtěl mávnout rukou, a místo toho shodil keramický stromeček s podpisem Magda. Naštěstí ale výtvor dopadl do hromady chvojí, kterou byla obložená celá výstava, a sedmačka od vchodu, která měla výstavu hlídat, si toho nevšimla. Rychle jsme se rozloučili a odešli. Bylo to fajn.

Teď nás čeká pololetí a já už se moc těším na jarní výstavu, akademii, návštěvy divadel, knihoven a dalších představení. Syn má moc rád, když se ho ptám, jak se mu tahle zpestření výuky líbí, pokaždé řekne stejným tónem: „Dobrý!“.