Ať už je po všem.

Už je toho na jednoho voliče nějak moc. Dlouhá volební kampaň, nespočet debat a velké množství informací, o které možná ani mnozí nestojí. 

  Posledních několik dní si říkám, ať už je to za námi. Nedá se tomu nikde vyhnout. U nás na vsi sice není žádný billboard, ani neproběhl žádný z meetingů, ale na obecní vývěsce visí, vedle harmonogramu příjezdu pojízdné vinotéky, alespoň jeden plakát aspiranta na hrad. Není mi jedno, zda tam bude ten či onen, ale vadí mi přístup. Vadí mi kampaň, nyní často používané slovo. Dříve to byla řepná kampaň na sklonku podzimu, plná bahna a marastu. Každý se těšil, až bude po a všechen ten sajrajt zmizí. A teď tu máme prezidentskou, trvající snad už věčnost. A mám tušení, že ani po ní nebude klid.

  Nejsem u voleb úplný nováček, ale takto vyhrocené volby, jako jsou tyto poslední, jsem snad ještě nezažila. Když pak vidím video, jak postarší paní zoufale poskakuje s mikrofonem po náměstí a „burcuje“ davy, ve prospěch svého chlebodárce, bože…Kam se poděla noblesa.

  Stále se omílá, že prezident by měl spojovat. No bude muset a hodně se přitom snažit. V hospodě u piva, v obchodě, u kosmetičky, kolegové v práci…Všude tam se jedná o aktuální téma, které rozděluje. Dříve uklidnil rozhádanou vesnici pan farář v neděli v kostele. Teď to bude muset stihnout rozhádanou zemi za své volební období sjednotit pan prezident.

  Ve své sociální bublině na sítích, jsem si několik přátel zablokovala, protože si jeli svou bezohlednou propagandu. Velké množství přejímaných nepodložených příspěvků, které jiné názory absolutně nepřipouštějí, natož debatu nebo oponenturu.

  Za těch pár dní, které uběhly od prvního kola, se snažím vyhýbat „kampaním“. Nejde to, jsou všude. Chápu, že každé médium se snaží urvat si kousek pro sebe, ale nic nového se člověk nedozví. Pouze bláboly dovedené do extrému, které náladě ve společnosti neprospívají. O vzájemných „debatách“ ani nemluvím. Z těch je mi fyzicky špatně. Navíc mám pocit, že těmito vystoupeními, postrádá instituce prezidenta vážnosti a důstojnosti, které jí ještě zbyly.

  Poslední dobou je čím dál častější otázka: „Koho budeš volit?“ To také nebývalo zvykem, a tak jsem přemýšlela, proč se lidé ptají. Mám pocit, že tato otázka plyne nejčastěji z nejistoty sebe samého se svou volbou. Strachem.

  Stojím si za tím, že všechno tohle dění je spojené s brzkým předáním kompetence přímé volby prezidenta, do rukou lidu. Jako postkomunistická společnost zvyklá dlouhodobě rozhodnutí přijímat, nikoli vytvářet, jsme neušly tak dlouhou cestu v demokratickém duchu, abychom se na ní stihly naučit slušně volit a pochopení, že i když nevyhraje náš favorit, je to demokratické rozhodnutí.