Mravencem na onkologii

Možná to byl jen obyčejný mravenec defilující naplněnou čekárnou, ale co když třeba nebyl zas tak obyčejný...

Každý člověk ví, nebo alespoň tuší, co se za názvem onkologie skrývá. Není to nic, co byste chtěli prožít. Většinou tam jdete stažení strachem z budoucnosti, z obavy, co lékař vysloví. I nám to potkalo. Onkologická diagnosa v pokročilém věku a rychlé zařizování všech vyšetření, prošení se o co nejbližší termín, protože fakt nemůžeme čekat do září, i když je teď prázdninový režim. Naštěstí mám zkušenost, že když člověk pozdraví, požádá a poděkuje, nikdo mu dveře nepřibouchne. Je-li k tomu ještě slušný a uctivý, myslím, že by se dostal i k prezidentovi, kdyby tam teda chtěl.

   Když bylo všechno domluvené, termíny navazovaly krásně na sebe, tak mi najednou začaly zvonit telefony. Každý den tolik telefonátů, až jsem měla pocit, že telefon neodkládám. Bylo to pochopitelné, měla jsem přehled jak o zdravotním stavu babičky, tak o komunikaci s lékaři a  koordinaci péče.           Z počátku jsem všem všechno vysvětlovala. Dopodrobna líčila vyšetření, výsledky, přístup lékařů        a další postup. Byly to dlouhé hovory, ve kterých jsem opakovala to, co v tom předchozím a pořád dokola. Někdo pochopil hned z počátku, co chci říci, někomu jsem musela utnout plané naděje,    někdo se semnou hádal, že nemám pravdu, protože babička se směje. Bylo to vypjaté, ale zároveň formující období. O poznání náročnější pak byla návštěva ambulance samotné. Znáte ty situace, kdy víte, že byste měla něco říkat, nebo se alespoň snažit o komunikaci, ale vlastně nevíte, co říkat     a cokoli řeknete, bude nepatřičné? Tenhle pocit jsem prožívala celou cestu k našemu onkologovi. Babička seděla vedle mě v autě a utápěla se v myšlenkách. Nevnímala cestu, možná chvílemi krajinu a i když sem se snažila sebevíc, nebylo se o čem bavit. Po pár kilometrech jsem to vzdala a dovolila sem tichu, aby nás milosrdně obklopilo. 

   Když jsme se pak posadily do potemnělé prázdné čekárny, ani jsem nerozsvítila. Na světlo nebyl      v tu chvíli prostor. I když jsme byly vedle sebe, každá jsme byla sama se svými myšlenkami a každá jsme prožívala něco jiného. Až s příchodem další pacientky se čekárnou rozlilo takové to otravné bílé světlo, které je uprostřed místnosti a není před ním kam utéct. Pozorovala jsem přicházející pacientky a viděla na nich tu stísněnost. Nebylo to jako na chirurgii, když si vymknete kotník, nebo na ORL když vás píchá v uchu. Tohle bylo jiné. Nikdo nepředbíhal, nikdo netelefonoval. Očima bloudily jedna         po druhé a všechny věděly, co je spojuje. Některá měla paruku, některá šátek. Jedna vypadala, že má na ramenou tisíce bodlinek. Asi se nedávno nechala ostříhat nakrátko a teď ji vlasy postupně vypadávaly. Babička si skrývala hlavu do dlaní a ruce si v nervozitě třela o sebe. Občas se na mě podívala, nebo se zeptala, kolik je hodin. Lékař měl přijít v půl deváté. Místo lékaře se ale objevil někdo daleko menší. Z poza květináče, s letitým fíkusem, vylezl mravenec a namířil si to přes celou čekárnu ven ze dveří.  Dost možná ho probudil ten nenadálý příval světla. Na bílém mramorování dlažby jeho černota zářila a tak za chvíli upoutal zrak všech čekajících žen. Taky sem ho sledovala.     V jednu chvíli se zarazil o vystouplou dlaždici a snažil se na ní vylézt po prachu, který se díky výškovému rozdílu zachytával na straně, ze které přilezl. Moje myšlenky mi uháněly a já bych se nejraději všech zeptala, na co při pohledu na mravence myslí. Nikoho nás nenapadlo se mravence zbavit. Protože co kdyby... Než stihl překonat celou místnost, objevil se lékař a všechny ženy se vrátily ke svým trápením. Na mravence jsem, ale přes všechno, co bylo pak v ordinaci řečeno, nezapomněla. Když jsme pak vyšly s babičkou ven, napětí povolilo a čekaly, až pro nás přijede před vchod auto, v jednu chvíli se ke mě otočila a zeptala se " Všimla sis toho mravence? Ještě, že jsme ho nechaly žít..."